Bitva o Británii

Důležitou zmínkou je, že ani tak nešlo o Británii samotnou jako o vzdušný prostor nad ní a zejména nad kanálem La Manche. To ovšem Winston Churchill nejspíš neočekával, protože jak sám řekl: „Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavištích, na polích, v ulicích, a v horách.“ Z čehož jasně vyplývá, že neočekával boj ve vzduchu, alespoň ne v takové míře jak se ukázalo. Za Bitvu o Británii můžeme tedy považovat letecké souboje nad Británií a kanálem La Manche v období od července do listopadu 1940. Přesněji se někdy uvádí 10. červenec až 31. říjen. Úkolem Luftwaffe bylo zničit RAF a RAF se zase snažila udržet si dostatečnou bojeschopnost a dostatek sil k zadržení případné invaze.

Velitelé
Hugh Dowding Keith Park Trafford Leigh-Mallory	Hermann Göring Albert Kesselring Hugo Sperrle Rino Corso Fougier

Po dobytí Francie zůstal Německu v západní Evropě poslední nepřítel – „ostrovní říše“ nebo také proradný Albion (jak ji nazývali němečtí letci první světové války). Pro získání Anglie bylo nezbytné vylodění, neboť letecky nešlo přepravit větší množství pozemních vojsk včetně potřebné techniky. K tomu bylo, ale zapotřebí získat převahu na moři, což v souboji s námořní velmocí jako je Británie není vůbec snadné. Německý štáb se domníval, že pro samotné vylodění nebude zapotřebí úplné převahy na vlnách kanálu La Manche, když Luftwaffe vybojuje převahu ve vzduchu, což se zdálo jednodušší, zejména díky chvástavým řečím Hermanna Göringa. A tak se začal rodit plán na první velkou leteckou bitvu.

Počátky bojů

První fáze bitvy o Británii začala dne 10. července 1940, kdy německé letectvo podnikalo občasné útoky na konvoje, a to zejména svými střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v osobních soubojích. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo:

* zničit RAF a britský letecký průmysl

* rozvrátit zásobování Velké Británie potravinami

* působit co největší ztráty britskému obchodnímu a válečnému loďstvu.

Posádka bombardéru Junkers Ju 88 se připravuje k náletu.

Junkers Ju 87

O den později vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce, která byla po obdržení předpovědi počasí naplánovana velitelstvím Luftwaffe na 13. srpna, dostala krycí název „Den Orla“ (Adlertag):

12. sprna:

Proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru.

13. srpna:

Hlavní útok. Začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další.

15. srpna:

Luftwaffe provedla velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, ztratila 75 letounů.

Na poradě velitelů leteckých armád se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardérů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní, kdy stíhači působili převážně formou "volného stíhání," měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich radarový systém uzpůsoben na takový počet letounů. Jedno úsekové středisko totiž dokázalo navádět současně nanejvýš čtyři stíhací perutě.

18. srpna:

Probíhaly další velmi těžké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu bitvy na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které se pro tento typ boje nehodily.

19. srpna:

Německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továrny na výrobu letadel.

24. srpna:

Byla bombardována města Ramsgate a Portsmouth. Téhož dne v noci byly omylem shozeny bomby i na Londýn.

v noci z 25. na 26. srpna:

Shozením bomb na Londýn byla u Britů vyvolána protiakce a britské bombardovací letectvo učinilo této noci nálet na Berlín.

27. srpna:

Britské letectvo začalo používat systém Tally-Ho, který umožňoval stíhacím perutím povolávat po zjištění náletu jako posilu perutě z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými Messerschmitty, zatímco robustnější Hurricany nacházely ve svých zaměřovačích převážně německé bombardéry.

Formace Hurricanů

Formace Spitfirů

Německý stíhač Messerschmitt Bf 109

Německý bombardovací letoun Junkers Ju 88

Formace německých středních bombardérů Heinkel He 111

V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu.

Obrat v bitvě o Británii

V této bitvě vycházelo velení německého letectva od počátku z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, těch bylo málo. Proto byli intenzívně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Třetí říší nebo přišli jako dobrovolníci. Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Británii. Nejúspěšnějšími československými letci v bitvě o Británii vůbec se stali Josef František, který měl, jako člen polské 303. perutě, potvrzeno 17 zničených nepřátelských letounů a Karel Kuttelwascher, který měl zaznamenáno v bitvě o Británii 18 sestřelů, ale někdy je uváděno rovných 20 (dvě letadla ve Francii v roce 1940).

Piloti 303. polské perutě

V září začalo docházet k postupnému obratu v bitvě o Anglii. 4. září za účasti fanatického davu, jak bývalo na jeho proslovech v celku tradiční, hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den po té nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do města Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Spojenému království. První úder Brity překvapil, protože neočekávali, že dojde k bombardování Londýna. Útoky na britské hlavní město pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány takřka každou noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem "velkých pluků," tak mohl svoji taktiku soustřeďování perutí RAF dovést k ještě větší dokonalosti. Nálet, který měl zlomit britský odpor, uskutečnila Luftwaffe dne 15. září. Fighter Command mělo v ten den k dispozici celkový počet stíhačů 581 složený ze Spitfirů a Hurricanů, což bylo o něco málo více než začátkem bitvy i navzdory ztrátám, které v průběhu utrpěly. I stíhací složka Luftwaffe v dosavadních bojích utrpěla značné ztáty - k 7. září stav jejích jednomotorových stíhacích letadel schopných nasazení poklesl na 533. Dne 15. září při tak očekávaném náletu na Londýn, však RAF dokázala soustředit veškeré své síly a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF způsobila ztrátu 56letounů Luftwaffe.

Doznívání bojů

Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe (invaze do Velké Británie), která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito. 19. září nařídilo německé velení letectva zesílit útoky na britské zásobovací pozice a zařízení. Velitelé 2. a 3. německé letecké armády obdrželi rozkaz bombardovat zejména britské přístavy a zaminovávat je. 7. listopadu vydal maršál Göring rozkaz k provedení mohutných úderů na města Liverpool, Birmingham a Coventry. Posledně jmenované město bylo dne 14. listopadu plošně vybombardováno a stalo se paradoxně předmětem zkoumání britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoků na německá velkoměsta. Bombardování Velké Británie probíhalo již v menší intenzitě prakticky až do jarních měsíců roku 1941. Posledním velkým vzepětím Luftwaffe byl noční nálet z 10. května 1941, který velmi tvrdě postihl Londýn.

Následky bombardování Londýna

Winston Churchill v Coventry po bombardování. V pozadí trosky katedrály sv. Michala.

Porovnání taktické situace

1.Britové na rozdíl od Němců dokázali zapojit radar do systému včasné výstrahy. V tom navíc ještě figurovala široká síť pozorovatelů z tzv. Observer Corps, která sledovala německé formace po překročení pobřeží.

2.Britové disponovali výhodou v oblasti radiového zpravodajství. Mimo informací pocházejících z rozluštěných německých depeší šifrovaných přístrojem Enigma, šlo i o informace získané sledováním radiového provozu bombardérů Luftwaffe, které byly užitečnou pomůckou při určování rozsahu a směřování německých náletů.

3.Při náletech na Londýn Němeci nedokázali svým bombardérům zajistit dostatečnou ochranu po celé trase, neboť stíhači měli nad Londýnem příliš málo paliva na agresivní boj.

4.Němci si mohli zvolit čas, místo i sílu útoku, zatímco Britové pouze místo a sílu reakce. S tím, jak Luftwaffe pronikala hlouběji nad pevninu, získávala RAF čas ke shromáždění a koordinaci svých letounů.

5.Boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti RAF byli sestřelováni nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém nebo opraveném letadle. Na druhou stranu, námořní záchranná služba RAF byla teprve v plenkách, zatímco Němci disponovali propracovaným systémem na zachraňování pilotů z moře.

Zahraniční piloti

Kromě britských pilotů RAF a FAA (Fleet Air Army) se bitvy o Británii účastnili též piloti z mnoha zemí světa, přičemž českoslovenští piloti tvořili jejich významnou složku. Dále se bojů účastnili ve větší míře piloti z Polska, Nového Zélandu, a Kanady, v menší míře z Belgie, Austrálie, Jižní Afriky, Francie, Irska, USA, Jamajky, Palestiny a Jižní Rhodesie.

Naše stíhací esa:

První číslo je počet sestřelených strojů, druhé počet pravděpodobně sestřelených a třetí počet poškozených strojů. Úspěchy za jménem odpovídají francouzskému systému započítávání sestřelů, v závorce jsou úspěchy vyjádřené britskou normou.

* S/Ldr Karel Kuttelwascher, DFC & bar: 20–2–5 (18 1/2, 2, 5)

* Sgt Josef František, DFM & bar: 17–1–0 (17, 1, 0)

* W/Cdr Alois Vašátko, DFC: 15–4–1 (6 7/10, 2 3/4, 1)

* S/Ldr František Peřina: 12–2–1 (6 1/2, 2, 1)

* S/Ldr Otto Smik, DFC: 11–1–3 (11, 1, 3 +3 střely V1)

* F/Lt Josef Stehlík: 10–3–1 (5 1/5, 2 1/2, 1)

* S/Ldr Miloslav Mansfeld, DSO, DFC: 10–0–2 (10, 0, 2 + 2 střely V1)

* F/O Leopold Šrom: 8–2–1 (6 1/3, 1 1/2, 1/4)

* F/Lt Václav Cukr: 8–0–0 (4 9/10, 0, 0)

* S/Ldr Otmar Kučera, DFC: 7–1–1 (5 5/6, 1, 1)

DFC-Distinguished Flying Cross (Záslužný letecký kříž)

Je vojenské vyznamenání udělované ve Velké Británii pilotům Royal Air Force nebo dříve důstojníkům letectev zemí Commonwealthu za odvážný čin nebo činy, hrdinství, odvahu a statečnost nebo příkladnou službu ve vzdušných operacích proti nepříteli.

DSO-Distinguished Service Order (Řád za vynikající službu)

Je vojenské vyznamenání udělované ve Velké Británii a dříve také v zemích Commonwealth‎u za zásluhy či vynikající službu důstojníkům ozbrojených sil v době války, nejčastěji přímo v boji.

DFM-Distinguished Flying Medal (Záslužná letecká medaile)

Bylo vojenské vyznamenání udělované ve Velké Británii pilotům RAF za chrabrý čin nebo činy,kuráž nebo oddanost k povinnosti, v aktivních operacích proti nepříteli.

Obdiv autora

Těmto československým hrdinům patří více než velké díky za to, s jakou chrabrostí a odhodlaností odvážně bojovali za eliminaci Hitlerova nacistického Německa. Služby, které tito muži prokazovali britské RAF byly vskutku výborné, dokazovaly to i válečné řády, které byly těmto mužům připínány na jejich hruď. Posádky byly přitom vysazeny navíc dalšímu nebezpečí v případě sestřelení nad německými územími a zajmutí. Nebyli to britové, kteří by padli do zajetí, ale čechoslováci, kteří nebyli pokládáni za válečné zajatce, ale jako příslušníci Německem ovládaného Protektorátu za velezrádce (takže si dokážeme asi všichni dobře představit co by se s nimi stalo, kdyby se dostali do rukou Němců) – to se týkalo pak v zesílené míře posádek 311. bombardovací perutě, která podnikala dálkové nálety na německé vnitrozemí (částečně až do Itálie)

Slavná věta z úst Winstona Churchilla v té době premiéra Spojeného království ke konci bitvy o Británii hovoří asi za celou bitvu: "Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik lidí, za tak mnoho, takové hrstce." (Winston Churchill, 20. srpna 1940)